Poslední dobou jsem měla několik rozhovorů s kamarády a kolegy na téma „Autenticita v našich životech“. Už samotná úvaha nad touto větou člověka lehce zvedne ze židle. Opravdu nevíme, kdo jsme? Je možné, že jsme to zapomněli? Nebo možná už v životě hrajeme tolik rolí, že už nevíme, co se nachází uvnitř…
Pro mě autenticita spočívá hlavně v tom dovolit si být „sám sebou“.
A to bez ohledu na to, co si o tom myslí mé okolí. Nebo možná spíš bez ohledu na to, co si o tom myslím můj starý dobrý vnitřní kritik. Takže například nepodlehnout nutkání svého prvotního instinktu být za každé situace „perfektní“ a mít vše na minimálně 300 % pod kontrolou a nasadit si masku „já všechno zvládnu a nikoho nepotřebuju“.
S husí kůží musím přiznat, že autenticita by pro mě v tomto případě znamenala dovolit si nebýt perfektní, dokonce třeba i udělat chyby nebo i požádat druhého o pomoc… Hrůza. Ale teď vážně. S autenticitou bojujeme všichni. Myslím, že nejdůležitější na každé změně je, udělat rozhodnutí – už žádné masky a role, jdu s kůží na trh.
I když to zní strašidelně, z vlastní zkušenosti vím, že se pak člověku neskutečně uleví. Představte si, kolik vaší životní energie musíte investovat do toho, abyste „drželi všechny ty masky pohromadě“ a abyste „hráli všechny ty role“. Teď si představte, když tuhle životní energii můžete nasměrovat do tvoření si svého vlastního života.
Napadá vás, která role vás v životě nejvíce unavuje? Možná to nezjistíte na první dobrou, ale zkuste pozorovat, kde a kdy vám uniká nejvíce energie a kdy se musíte snažit a neustále se hlídat. Tam to určitě bude! Zkuste pak najít ten moment – spínač – kdy si v dané situaci „vlezete do své role“ místo toho, abyste byli sami sebou – autentičtí. Co to je? Reagujete na nějakou myšlenku? Vnitřní dialog? Vybaví se vám nějaká vzpomínka? Zkuste příště ten spínač nechat v poloze „off“ a uvidíte, co se stane.
