V tradičním mainstreamovém pohledu na historii lidstva představuje písmo pouze nástroj pro zapisování mluvené řeči. Z pohledu Kodexu Universalis však slovanská Bukvice plnila mnohem hlubší úlohu.
Bukvice nebyla pouze soustavou znaků.
Byla harmonickou jazykovou mřížkou, v níž každý znak představoval propojení zvuku, tvaru, významu i určité kvality vědomí.
Slovo tak nebylo jen prostředkem komunikace, ale nositelem rezonance.
Písmo jako živá geometrie
Znaky Bukvice nebyly vytvářeny náhodně. Každý z nich nesl několik vrstev současně:
- zvuk,
- geometrický tvar,
- číselný princip,
- směr proudění energie v biofieldu.
Jednotlivá slova pak vytvářela malé harmonické obrazce – kosmogramy, jejichž význam nebyl dán pouze obsahem, ale také samotnou strukturou.
Věta byla pohyblivou geometrií, aktivující zároveň mluvčího i posluchače.
Čtení nahlas proto nepředstavovalo jen předávání informací.
Bylo považováno za akt, který mohl ovlivňovat prostor, sjednocovat dech skupiny nebo harmonizovat vodu před obřadem.
V tomto pojetí nebyl jazyk oddělen od života.
Byl jeho součástí.
Proč slovanská Bukvice zmizela?
Kodex nabízí odlišný pohled na období násilné christianizace slovanských zemí.
Nešlo pouze o změnu náboženství nebo kulturních tradic. Šlo o rozbití mechanismu biofieldu pro vzájemné ladění svého pole.
V důsledku toho došlo k postupné proměně způsobu, jakým lidé pracovali se zvukem, jazykem a symboly.
Nahrazení původního systému jinými typy písma přerušilo přirozené propojení mezi znakem, zvukem a vnitřní zkušeností.
Jazyk zůstal pouhým prostředkem komunikace.
Postupně ztratil svou harmonickou a iniciační rovinu.
Geografie používání Bukvice
Bukvice byla rozšířena především na územích východních a jižních Slovanů — od dnešního Ruska, Ukrajiny, Běloruska, Polska, českých zemí, Slovenska, Bulharska, Srbska.
Pravděpodobně se vyvinula z ariánských věd o samohláskách a vinčanských symbolických kořenů, nesoucích přímé ozvěny hyperborejské tónové geometrie.
Bukvice žila v různých regionálních podobách.
Jednotlivé znaky i jejich výslovnost se mohly lišit podle oblasti, základní princip však zůstával společný.
Jazyk jako nositel paměti
Kodex spojuje Bukvici s mnohem starší tradicí tónové geometrie, která byla součástí dávné planetární paměti.
Nejde tedy pouze o historii písma.
Jde o způsob, jakým civilizace uchovávaly informace prostřednictvím zvuku.
Přechod na čistě fonetickou abecedu odstranil vícevrstvou rezonanci Bukvice a podílel se na „zapomenutí” této planetární paměti.
Více než abeceda
Jedním z nejzajímavějších principů Bukvice je její vícevrstevnatost.
Každý znak nesl zároveň význam praktický, symbolický i duchovní.
Samohlásky vytvářely kruhový harmonický systém připomínající rytmus slunečních a měsíčních cyklů.
Souhlásky pak představovaly mosty propojující jednotlivá tónová pole.
Jazyk se tak nestával pouze prostředkem dorozumění.
Proměňoval se v živou mapu vztahů mezi člověkem, krajinou a vědomím.
Paměť ukrytá ve slovech
Pokud se na Bukvici podíváme tímto pohledem, přestává být jen historickou abecedou.
Stává se připomínkou, že jazyk může nést mnohem více než význam slov.
Může uchovávat rytmus.
Paměť.
Způsob vnímání světa.
A také jemnou rezonanci, která po staletí přežívala skrytá v řeči, písních a každodenním životě slovanských národů.
Právě proto může být návrat k těmto symbolům nejen studiem historie, ale také cestou k hlubšímu porozumění vlastní kulturní paměti.
Proč slovanská paměť zůstala skrytá?
Čerpáno z Kodexu Universalis. Kodex Universalis Principia Mathematica je soubor harmonických a geometrických principů, které tvoří základ vědění a komunikace. Kodex Universalis je klíč k pochopení, jak funguje na nejhlubší úrovni náš vesmír. Je to matematický a geometrický nástroj a také duchovní mapa, která nám pomáhá rozklíčovat tajemství lidské existence.